Reference, které nikdo nečte. Nejlevnější pojistka náboru, kterou skoro nikdo neuzavře

Finální kolo proběhlo. Manažer je nadšený. Nabídka je napsaná.

Zbývá „ještě ty reference“.

Personalista zavolá na dvě čísla, která dodal kandidát. Oba hlasy na druhé straně řeknou, že je skvělý, spolehlivý a že s ním byla radost pracovat. Políčko se zaškrtne. Smlouva se podepíše.

A za půl roku se v té samé kanceláři řeší, jak se to mohlo stát.

Na tomhle blogu už zaznělo, že reference na kandidáta jsou úplně k ničemu. Pohřbili jsme je i mezi zastaralé metriky personalistů. Platí to dál – jen s jednou výhradou, která tehdy zazněla spíš mezi řádky. K ničemu jsou reference tak, jak je dělá většina firem.

Proč se z nejlevnějšího nástroje v celém náboru stala formalita, kterou nikdo nebere vážně – a kdy má smysl ji vzkřísit?

Dva telefonáty proti statisícům

Ověření referencí stojí dva hovory po dvaceti minutách. Žádná licence, žádný software, žádná agentura.

Omyl v náboru stojí jinak. Jeden předčasný odchod vás realisticky vyjde na 300 až 500 tisíc korun, u seniorních rolí i víc. Rozpočítal jsem to v článku Kolik stojí předčasné odchody.

A stopy, podle kterých dnes kandidáta posuzujete, se dají padělat čím dál snáz. Životopis za kandidáta napíše umělá inteligence – jak takový poznat, jsem rozebral v článku Kandidát psaný umělou inteligencí. Na pohovor se dá natrénovat. Motivační dopis vyleští kamarád.

Pohovor vám ukáže, jak kandidát mluví o své práci. Reference je jediné místo v celém procesu, kde o ní mluví někdo jiný.

Čtyři důvody, proč reference nefungují

1. Referenty si vybírá kandidát

Nikdo vám nedá kontakt na šéfa, se kterým se rozešel ve zlém. Dá vám ty, kteří mu budou krýt záda. Kolegu od vedlejšího stolu, se kterým chodil na oběd. Kamaráda, který byl shodou okolností o patro výš.

Taková stopa je předem zametená. Vede přesně tam, kam ji kandidát chtěl mít.

2. Voláme, až když je rozhodnuto

Většina firem volá reference po finálním kole, často až po ústní nabídce. V tu chvíli už nikdo nechce slyšet nic, co by rozhodnutí zpochybnilo. Manažer je nadšený, ostatní kandidáty jste odmítli a začínat znovu by znamenalo další měsíc.

Takže posloucháte to, co chcete slyšet. A i varovný signál přeslechnete, protože přišel moc pozdě.

Reference nemá potvrdit, že jste vybrali dobře. Má vám dát poslední šanci zjistit, že ne.

3. Ptáme se „jaký byl“

„Jaký byl?“ „Doporučil byste ho?“ „Byli jste s ním spokojení?“

Na tyhle otázky existuje jen jedna zdvořilá odpověď. A referent vám ji dá. Ne proto, že lže, ale proto, že jste mu nenechali prostor říct cokoliv jiného.

4. Volá ten, kdo práci nerozumí

Reference často dostane na starost nejmladší člověk v HR s formulářem o pěti otázkách. Na pozici obchodního ředitele. Nebo seniorního vývojáře.

Nepozná, kdy referent mluví v obecnostech. Nezeptá se na příklad. A neví, že „byl v pořádku“ je u člověka, kterého vám kandidát popsal jako hvězdu týmu, vlastně varování.

Špatní referenti. Špatná chvíle. Špatné otázky. Špatný člověk u telefonu.

Referent nelže. Jen vynechává

Lidé v referenčních hovorech skoro nikdy nelžou. Vynechávají.

Nechtějí kandidátovi zkazit kariéru. Bojí se, že řeknou něco, co říkat nesmějí. Jsou k bývalým kolegům loajální. A spousta z nich věří na dobrou karmu – kdo dnes někomu pomůže, tomu jednou pomohou taky.

Proto se reference nedá číst jako životopis. Pravda v ní není v tom, co zazní. Je v tom, co chybí, kde referent zaváhá a na kterou otázku odpoví úplně jinak, než jste se ptali.

Kdo umí číst stopu, nedívá se jen na otisk. Dívá se i na to, kde otisk chybí.

Kdy se reference vyplatí – a kdy je to ztráta času

Reference nemusíte volat u každého. Ale jsou situace, kdy byste je vynechat neměli.

A naopak: když s výsledkem nic neuděláte, telefon si ušetřete. Reference po podpisu smlouvy je jen zdvořilostní hovor.

A rada pro dnešní den: nevolejte reference, pokud nejste připraveni slyšet „ne“. Když vás nic z toho, co uslyšíte, nepřiměje změnit rozhodnutí, je to divadlo pro klid duše. A na to je škoda dvaceti minut i dvou cizích lidí.

V dalším článku to otočíme. Kdy volat, koho a jak to udělat v souladu se zákonem, sedm otázek, po kterých referent přestane být jen zdvořilý, a jak číst váhání a ticho.