Firemní stáda plná zombie

V minulém článku jsme si povídali o tom, co je to zombie kultura v kancelářích – neboli režim povinné přítomnosti, kde FOMO (strach z promeškání) dělá ze zaměstnanců nemrtvé.

Dnes vyrazíme do terénu. Čeká vás šest reálných příběhů firem, ve kterých jsem tuhle kulturu zažil na vlastní kůži. A upřímně? Děsí mě, že se to děje dodnes.

Příběh 1: Past s náhradou v záloze

Jak firma drží kořist v kleci inzeráty

Nedávno jsem na LinkedInu sdílel příspěvek o firmách, které inzerují pozice, jež vůbec neexistují. Asi 40 procent komentujících to považovalo za nesmysl: „Proč by to dělaly? To nedává ekonomický smysl!" Jenže ono to smysl dává. Perverze.

Příběh: Šlo o společnost, která na všech pracovních portálech měla na každou fungující pozici otevřený inzerát.

Důvod byl ve firmě dávno rozkřiknutý – a jen to majiteli hrálo do karet.

Nikdo si nemohl dovolit:

• • snížit pracovní tempo,
  • být delší dobu nepřítomen,
  • být delší dobu nemocný.

Princip pasti: Pokud některý zaměstnanec „selhal" (byl nemocný, vzal si dovolenou, snížil tempo), náborář spravující konkrétní pozici zvýšil procento kapacit na inzerátu.

A zaměstnanec to věděl. Věděl, že se za něho aktivně hledá náhrada.

A co uděláte, když víte, že firma loví vaši náhradu?

• • Vezmete si dovolenou? TĚŽKO!
  • Požádáte o navýšení mzdy, které jste tolikrát odkládali? ABSOLUTNĚ NEREÁLNÉ – ŽÁDOST ODLOŽENA NA NEURČITO
  • Je vám zle, zůstanete doma a vyležíte to? RADĚJI BUDETE V HOREČKÁCH V PRÁCI, ABY ZAMĚSTNAVATEL VIDĚL VAŠI LOAJALITU

Vím, že si klepete na čelo. Ale zaměstnanci takto ve zmíněné firmě postupovali naprosto běžně.

Příběh 2: Neplacené přesčasy

Když jediná odměna je, že vás ještě nenahradili

Představte si společnost, kde:

• • není žádná variabilní složka mzdy,
  • ani kvartální bonusy,
  • natož roční odměny,
  • žádný třináctý plat.

Ale co naopak JE: Přesčasy. Hódně přesčasů. A co víc? Striktně neplacené přesčasy. V práci jste běžně 11-12 hodin denně.

Vidina povýšení? Ne. Jen si udržujete konstantní laťku v očích šéfa, ať je vidět stálá loajalita ke společnosti. Ať nikdy nedojde k situaci z prvního příběhu – ať za vás nezačnou lovit náhradu.

Princip zombie módu: Delší přítomnost = vyšší loajalita = nižší riziko výměny.

Ekonomicky to nedává smysl? Z hlediska produktivity určitě ne. Ale z hlediska kontroly a strachu? Funguje to skvěle.

Příběh 3: Dovolenou schvaluje vláda čtyř šéfů

Když týden volna potřebuje souhlas půlky firmy

Představte si společnost s touto hierarchií schvalování dovolené:

• • pár dní dovolené → schvaluje váš přímý šéf,
  • týden dovolené → musí schválit majitel společnosti,
  • více než týden → musí to projít šéfy až čtyř oddělení.

Proč? Pro případ, že by vás v tomto období mohl alespoň okrajově někdo z nich potřebovat.

A pokud ano? Šance na schválení se drasticky sníží.

Ale na dovolenou máte přece ze zákona nárok, ne? Jo, máte. Ale zkuste jet přes neschválení dovolené na Maledivy. Při návratu se budete už jen divit.

Důsledek? Kultura povinné přítomnosti, kde si zaměstnanci berou dovolenou jen když jsou na tom zdravotně velmi špatně.

A to ještě není všechno…

Příběh 4: Pandemie? Jaká pandemie?

Když ani karanténa nezabere

Pamatujete si, kde jste pracovně trávili čas v době covidové karantény?

Logická odpověď: nejspíš na home office, viďte?

Co kdyby ne?

Co kdybyste v tomto období pracovali ve společnosti, kde se povinná přítomnost dokazuje třeba tím, že v době nařízené státní karantény sice můžete zůstat pracovat doma, ale je vám dost netaktně naznačováno: „Pokud vám není vyloženě zle, měli byste normálně chodit do kanceláře. Bude to pro vás opravdu lepší varianta."

Argumentace? Kdykoliv jste argumentovali, bylo to smeteno ze stolu: „Pan majitel chodí do kanceláře taky."

A ještě lepší: „Jakmile budete chtít zajímavější projekty, které vám mohou přinést povýšení, vyšší pozici a lepší peníze, bude se majitel rozhodovat mezi těmi, které měl v tomto období v kanceláři na očích."

Lovecká taktika: Strach z neviditelnosti = strach ze ztráty příležitostí = loajalita vůči absurdním požadavkům.

Ještě jednou opakuji: tohle nejsou „co kdyby" příběhy. Vše je z osobní zkušenosti.

Příběh 5: Víkendová pohotovost jako norma

Když zaměstnanec nemůže nikdy vypnout

Máte rádi víkendy? Čas pro sebe nebo pro rodinu?

Dovolenou si šetříte třeba na prosinec na o trochu delší vánoční svátky. Víkendy jsou tedy jedinou možností, kdy můžete na dva dny v týdnu vypnout.

A co kdyby tohle vypnutí neexistovalo? Co kdybyste prostě jeli nonstop?

Příběh: Fungujete ve společnosti, kde se povinná přítomnost dokazuje tak, že jste přítomni i o víkendech.

Ne sice doslova – nemusíte být v kanceláři. Ale musíte být pracovně přítomni a v pohotovosti.

Jak to v praxi probíhá? Zajdete si v sobotu do kina. Nebo zajedete na hory (kde není signál). Když vám podezřele dlouho zvoní telefon v kapse, už víte, že to není ok.

Volá vám asistentka majitele: „Je potřeba udělat reporting na tamto, analýzu na támhleto, predikci na tamtononc."

Většinou jste dotázáni na čas, kdy zadaný úkol dodáte. Mimochodem – do pondělí to nepočká.

A co když jste tedy na těch horách mimo signál? Nebo v sauně. A nikdo se vám prostě nedovolá?

Důsledek: Úkol byl mezitím zadán někomu jinému, kdo to musel vypracovat za vás. A vy jste opět vnímán jako zcela nekompetentní, komu nezáleží na firmě, a tedy logicky ani na vaší pracovní pozici.

Když je pak horší období, jste na hot listu (=kdo musí jít z kola ven).

U mé osoby to bylo poměrně časté. Několik období během působení v této společnosti určitě.

Příběh 6: Mononukleóza jako rozsudek smrti

Příběh o tom, jak nemoc stála kariéru

Tento příběh není úplně můj, ale jako HR jsem tomu všemu musel přihlížet.

Obsahuje prolnutí všech předchozích příběhů, které jste mohli číst výše.

Kontext: Měli jsme velmi, velmi šikovného mladého projektového manažera.

• • Finanční ohodnocení? Skvělé, velmi nadstandardní.
  • Projekťák se ihned od začátku “ukázal": skvělé výstupy, skvěle mentoroval týmy.
  • Projekty mu přibývaly, výstupy a odpovědnosti také.

Vše šlo dobře do chvíle, kdy onemocněl mononukleózou.

Co předepsal lékař? Tři týdny silná antibiotika se striktním klidovým domácím režimem a omezením stresu.

Co udělal zaměstnanec? Po deseti dnech se objevil v kanceláři. Totálně bílý, vyhublý, kapuci na hlavě. A říká: „Musím pracovat, protože utíkají projekty."

Bál se, že bude skrze jeho nepřítomnost vyhozen a vnímán jako nekompetentní.

Důsledky: Byl nemocný. Pracovně logicky o dost pomalejší.

A jak to dopadlo? Najednou v očích majitele totálně klesl.

• • Výstupy nebyly už tak detailní,
  • podle pana majitele „odfláknuté",
  • kolegyni na HR byly navýšeny kapacity na hledání projektového manažera.

Finále: Tento projektový manažer byl propuštěn pro neefektivnost a nekompetentnost.

Přečtěte si to ještě jednou. Skvělý pracovník s nadstandardním ohodnocením dostal mononukleózu. Přišel do práce nemocný (ze strachu). A byl propuštěn za to, že v nemoci nebyl efektivní.

? Tak se na to podívejte

Pokud jste někdy společnost s povinnou přítomností zažili, asi dost dobře víte, o čem jsem dnes psal. Pokud jste nastoupili do firmy, kde podobné znaky začínáte pociťovat: rychle odtamtud pryč. Nestojí to za to.

1. Co s tím jako lovec/personalista/majitel?

Máte problém. Ne kandidáti. Vy.

Protože kvalitní kořist vám utíká jinam. Zůstávají vám jen ti, kteří:

• • jsou příliš vyděšení na útěk,
  • nemají jinou možnost,
  • nebo už jsou zombie a je jim to jedno.

Realita loveckého terénu: Nejlepší kandidáti si dnes vybírají. A zombie kulturu ucítí na sto honů daleko.

2. Co s tím jako kandidát?

Pokud rozpoznáte tyto varovné signály už při pohovoru:

• • zmínky o „týmovém duchu" = „musíte tu být pořád",
  • „jsme jako rodina" = „nemáte právo na soukromí",
  • „hledáme někoho oddaného" = „očekáváme neplacené přesčasy",
  • nejasná politika home office a dovolených, POTOM – utíkejte! Rychle!

Jste profesionál s hodnotou. A zasloužíte si smečku, kde vás nebudou měnit v zombie a ocení vaši práci, ne počet prosezených hodin v kanceláři.