Povinná přítomnost aneb Zombie armáda v kancelářích
K napsání tohoto článku mě inspirovala rozvášněná debata u jednoho z mých příspěvků v rubrice Z deníčku headhuntera na LinkedInu. Šlo o situaci, kdy HR loví pozici, která vůbec neexistuje.
Mluvil jsem v postu o tom, že stále existují společnosti, které inzerují pozice, které nejsou otevřené. Proč by to ale firmy dělaly? Třeba proto, aby zjistily cenové rozpětí pozice, nebo pro to, aby měly kandidáty do šuplíku. Těch důvodů může být víc.
Co chci ale říct – zhruba 40 procent reagujících považovalo příspěvek za absolutní nesmysl z důvodu, že by to nedávalo pro společnost žádný ekonomický smysl. Nebo mě nařkli z toho, že se snažím na síti vytvářet “clickbaitový” obsah, abych měl co největší dosah.
Je sice hezké, když s příspěvkem všichni souhlasí… Svůj LinkedIn ale nepíšu proto, abych se v komentářích lidem zalíbil. Píšu o tom, co se děje. Co jako lovec zažívám.
Odkud tedy takové firemní praktiky vychází? Vítejte v éře firemních zombie – neboli zaměstnanců v režimu povinné přítomnosti.
Co je to vlastně ta “povinná přítomnost“?
Nejde o žádný nový druh firemní disciplíny. Je to tichý firemní škůdce s názvem FOMO – Fear of Missing Out. Neboli strach z promeškání.
V praxi? Zaměstnanci věří, že musí být v práci za každou cenu. A zaměstnavatel jim to sakra dává najevo.
Běžně tak potkáte zaměstnance v práci, když jsou:
- Nemocní (a to nemluvím o chlapské rýmičce) – sotva se drží na nohou
- Přetížení, vyhořelí a mentálně na dně
- Demotivovaní a s nulovou energií
Je to taková firemní verze „zombie módu“. Tělo sedí v kanceláři, ale hlava a výkon? Nikde.
Proč by tohle někdo dělal v 21. století?
Dobrá otázka. Hlavně po Covidu, kdy zaměstnavatelé byli utvrzeni, že z home office se pracovat dá – a mnohdy tento model vede k lepším výkonům než neustálé docházení do kanceláře.
Dnes je běžný alespoň hybridní režim: 3 dny office, 2 dny home office.
Někteří z vás se asi divíte, ale stále existují podniky, které ve svých zaměstnancích vyvolávají strach:
- že pokud zůstanou doma, budou považováni za slabé,
- že z neschopenky se nepostupuje,
- že dovolená = nezájem o firmu.
Anatomie zombie kultury
Celé to vychází z katastrofálního nastavení firmy, ve které je nepřítomný zaměstnanec vnímán jako problémový.
Home office = nedůvěra
„To jako kouká doma na Netflix? Nebo někde lítá po pohovorech?"
S tím pak souvisí množství kontrol: požadované výstupy, časté telefonáty, mikromanagement.
Dovolená = FOMO na steroidech
Zaměstnanec má strach: Co vše mu v nepřítomnosti uteče? Nepřevezme někdo jeho projekty natrvalo?
Přesčasy = měřítko loajality
Ve firmě se vyhodnocuje, kolik hodin přesčasu pracovník má. Jako kdyby čas strávený v kanceláři automaticky znamenal produktivitu.
Zombie ekonomika: Co to stojí firmu?
Zaměstnanec je vnímán jako stroj – až doslouží, bude vyměněn za nový.
Realita? Povinná přítomnost má opačné dopady:
- Nižší výkon – nemocný mozek funguje asi jako počítač s 5 % baterky a 48 otevřenými okny v Chromu. Může běžet, ale sotva něco udělá.
- Větší chybovost – nedostatečná koncentrace → přetížení → více přešlapů → více oprav → více nákladů.
- Delší léčení – zaměstnanec nemoci „přechází" → pak udeří choroba, která se vleče týdny → výpadek produktivity je mnohem delší.
- Vyhoření a odchody – přetížení lidé přestávají zvládat tempo, a nakonec odchází jinam, kde zdraví není zakázané slovo.
Odkud to všechno vychází?
Není to na personalistech. Prsty v tom nemají většinou ani šéfové.
V drtivé většině takový postup vychází od samotného zakladatele společnosti. A s tím se nedá moc dělat…
Vlastně dá. Můžeme o tom mluvit a tím aspoň trochu přispět k tomu, že upozorníme: tohle není v pořádku. A třeba takové chování postupně vymře.
V příštím článku vám ukážu reálné příběhy firem, kde jsem tuto zombie kulturu zažil na vlastní kůži. Příběhy, které rezonují a bohužel se stále dějí.